Blog se upravuje

Jiná

12. května 2012 v 15:09 | Yuri Kuraitsuki |  Moje tvorba
Drobná dívka zahalená v černém plášti s kápi nataženou přes hlavu pomalu kráčí ulicemi městečka. Kamkoli přijde, dospělí jen nesouhlasně zamručí. Malé děti na ni ukazují prstem a tahají ji za plášť. Ty starší a také odvážnější po ní občas hodí kamenem, vykřiknou nějakou nadávku, nebo se jí pokusí podrazit nohy. Ona však jde dál s hlavou zvednutou.
,,Jiná!,, Divňous!,, - křičí za ní. Zdá se, že nevnímá. Neposlouchá věčné pokřikování těch hloupých děcek, které nevědí, jak život může vypadat. On mají milující rodiče, u kterých se můžou schovat, kdykoli něco špatného provedou. Mají lidi, které nazývají přáteli a s kterými se společně snaží udělat její život ještě těžší. Mají domov. Místo, kde můžou, unavené po pracném dni, ulehnout do postele a spát, aniž by se museli čehokoli bát. Jsou tam bezpečné. Mají dětství - čas, kdy si můžou bezstarostně hrát a nemají téměř žádné starosti. A mají lásku. Cit, který ona už tak dlouho nepoznala..
Za sebou zaslechne něčí kroky. Ani neotáčí hlavu, dopředu ví, co bude následovat. Těsně k ní přiběhne asi desetiletý chlapec. ,,Koukejte!,, - zavolá na své přátele čekající u jedněch dveří a pak odvážně skočí dívce na záda a strhne ji z hlavy kápi. Ona chlapce zcela ignoruje. Když ji přistane na zádech, ani se nepokusí ho setřást. Stejně by pak skočil znova. Nechá ho aby ji shodil kápi z hlavy a poočku sleduje jak klučina urychleně běží za svými přáteli, kteří ho vítají potleskem a jásáním nad jeho odvahou. Ani jeden z nic si neuvědomuje, že kdyby byla chtěla, mohla tomu klukovi pořádně ublížit. Ale proč by to dělala? Ona nerada ubližuje lidem a je jedno, jestli to jsou její přátele, známi nebo úhlavní nepřátele. Nemá ráda násilí. Na okamžik se zadívá na svůj odraz v kaluži. Vzhledem se nijak výrazně neodlišuje od ostatních obyvatel městečka. Dlouhé hnědé vlasy rámující bledý obličej, ze kterého do šera září barevné oči. Ne, její vzhled není důvodem nenávisti ostatních k ní.Nejsou to její oči, vlasy, postava co způsobilo, že ji lidé neřeknou jinak než ,,divňousi,, pokud s ní vůbec promluví a také nejsou důvodem toho, že ji všichni znají pod pojmy: ,,Ta jiná,, nebo třeba ,,mutant,,.
To všechno jen proto, že je ,,jiná,,. A vlastně za to ani sama nemůže. No tak je zkrátka na holky. No a co? Tohle je jen její věc a ostatní to nezmění. Nevědíc proč si ostatní lidé myslí, že je to něco hrozně špatného. Odsuzují ji za to a přitom vlastně nemají tušení, co si musela za svůj krátký život projít. Jako by nestačilo, že rodiče ji nikdy neprojevili ani špetku lásky. Vždy od nich slyšela jen výčitky a nadávky a cítila bolest z ran. Těch viditelných, po kterých zůstaly modřiny a jizvy a těch, které vidět nejsou. Cítila bolest v srdci, po tisíckrát zlomeném, když ji rodiče bez špetky lítosti bili za věci, za které ani v nejmenším nemohla. Ne, tohle by nestačilo. Ještě musely její jediné kamarádky, které kdy měla, spáchat sebevraždu.
Hnědovlasá dívka dál pokračuje tichou uličkou městečka. Odbočí do postranní uličky, která jako jedna z mála vede k jejímu cíli. Ví, co ji zde čeká a přesto nehledá jinou cestu. Ví, že by si ji stejně zase našli. S hlavou stále zvednutou se rozhlédne kolem a když je uvidí, jen mírně pokrčí rameny. Stejně nic jiného nečekala. Nechá je, aby ji obstoupili a snaží se nevypadat znuděně, když už snad po tisíckrát slyší ta stejná slova. ,,Ale, ale.. kdopak se nám to tu objevil? Slečna mutantka nás přišla navštívit..,, - s těmi slovy se do si do ní jako první kopne vůdce skupiny puberťáků. Pak následují další rány a kopance a k tomu ještě občas nějaká ta nadávka. Dívka leží nehnutě na zemi a čeká, kdy to skončí. Nesnaží se bránit, to by se začali jen víc snažit ublížit ji. Když si skupinka dohraje, rozejdou se a dívku tam nechají ležet na zemi. Ona ještě chvíli leží a pak se zvedne a ohmatá zranění. Má nateklý kotník, plno modřin a z nosu ji teče krev, ale nic vážnějšího se jí nestalo. Vstane, počká až krev přestane téct, obváže si kotník, na hlavu nasadí kápi a pomalu se vydá dál.
Na světe ji už nezbylo téměř nic. Milující rodiče nikdy neměla a o přátele přišla. Zůstala ji jen naděje, že třeba ti, které sice nezná osobně, ale přesto ji tolik přirostli k srdci, její noví přátele, s ní třeba přece jen zůstanou. Že budou stát při ní. A že pro ně není Ta jiná, divňous nebo třeba mutant. Doufá, že ji vyslechnou a alespoň se pokusí pochopit. Pochopit, že ona je taky člověk.
Pomalu kulhá dál. Dojde až k mostu, který vede na druhý břeh, k jejímu ,,domovu,,. Nebo spíše k místu, které by mělo být jejím domovem. Ona však ,,domů,, ještě jít nechce. Nestojí o další nadávky a nekončící pokusy udělat z ní ,,normálního člověka,,. Místo toho sejde dolů a posadí se na kámen, v místě, kde na ní není shora vidět. Pohled upírá na vodní hladinu a v hlavě zní stále ta stejná myšlenka. Tak stejná, a přesto jiná..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Deli Deli | 23. srpna 2012 v 20:14 | Reagovat

Super nemám slov Yuri :-D

2 y-u-r-i y-u-r-i | Web | 30. srpna 2012 v 11:47 | Reagovat

Díky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama